Fulltextové vyhledávání

Drobečková navigace

Úvod > Základní škola > Zprávy > Pohled z okna

Pohled z okna



Domácí úkol na téma: Pohled z okna

Náš dům stojí na kraji vesnice. Protože bydlíme v patře, máme krásný výhled. Z okna v naší kuchyni je krásně vidět na sousedovu zahradu. Při prvním pohledu se nedá přehlédnout stodola, která je zepředu již značně oprýskaná, ale přesto působí majestátně a hrdě. Svůj dlouhý život dokazuje rokem vzniku, červeně zářící ve špičce štítu. Asi proto střeží zahradu, jelikož zažila i druhou světovou válku. Celá zahrada je obehnána plotem, jako by chtěla chránit vesničku stromů uvnitř. Jako by to bylo bohatství, které nesmí přijít nepovolaným do rukou.

Na jaře se vesnička stromů oblékne do bílého, připravena jít na svatbu. Zatímco dva největší stromy, třešeň a ořech, předvádějí své sněhově bílé bohatě zdobené klobouky, menší stromy, slivoň a jabloně se zdobí o poznání méně. Jako by nechtěli zastínit krásu svých větších příbuzných. A nejmladší stromky, které ještě ani nemají pořádné větve, se přizdobí pouze pár kvítky, jako děti, které sotva snesou mašli ve vlasech. Za zahradou se rozkládá pole. Přestává se stydět za svoji nudnou hnědou barvu, neboť ho začínají zkrášlovat první klíčky obilí. Jarní zelená tráva se pod stromy rozprostírá jako heboučký koberec. Později jejich bílé klobouky, jež mezitím vyšly z módy, vystřídají zelené kabátce. Každý strom má jiný vzor, a proto se předhánějí, kdo má krásnější.

Po čase si jaro předá žezlo s létem. Třešeň si do vlasů zaplete červené korálky, pyšní se jimi před ostatními, protože nic takového nemají. Pole, mající zlaté vlasy, se předvádí. Vlasy mu pročechrává teplý vánek a přináší tak alespoň částečné ochlazení.

Na podzim se přizdobují všechny stromy. Nejprve si každý navleče náhrdelník, i když každý jiný. Slivoně volí každý rok modrou nebo fialovou, jabloně milují zelenou, žlutou nebo červenou a ořech se spokojí s nenápadnou zelenou. Jen třešeň se tohoto dění neúčastní, stojí opodál a nečině přihlíží. V létě sice získá místo královny zahrady, na podzim je však ta poslední, na níž by se někdo podíval. I pole se musí vzdát svých zlatých vlasů, a opět se zahanbeně snaží zneviditelnit. Později rozjařené stromy přijdou o své korále.

Náhradou za to si však obarví vlasy, opět mezi sebou soutěží a předvádí se. S blížící se zimou stromům opadají listy, zakryjí zežloutlou usychající trávu a pod stromy to vypadá, jako by pod nimi malíř rozlil barvy.

S příchodem zimy opadají poslední lístky a zahrada je připravená na zimu. S prvními vločkami, tancujícími na nebi, začíná opravdová zima. Bílý koberec a krystalky na stromech vykouzlí z obyčejné zahrady sněhové království. Svým způsobem je zima nejkrásnější období, jelikož jsou si všechny stromy rovny. Ani jeden nemá kabátek, klobouček, nebo šperky. Stojí tam jen tak, pospolu, otřásají se větrem a tíhou sněhu. Nesoutěží, ani si vzájemně nezávidí. A tak to má být.

Na dění v průběhu celého roku dohlíží stodola, střežící tuhle čarovnou zahradu, spolu se zalesněným kopcem, tyčícím se v dáli.