Škola v Měčíně je hodně dlouho, první byla postavena v roce 1718.
Stavba dnešní budovy začala v roce 1913 a ukončena byla v únoru roku 1914, stála 82 000 korun. Dvoupodlažní budova byla postavena z cihel, které byly vypáleny v petrovické cihelně, písek na stavbu pocházel z Bíluk a Makova a dříví z okolních lesů. 19. dubna 1914 proběhlo slavnostní vysvěcení školní budovy. Z kostela vyšel průvod, vpředu šla kapela, pan farář a pan starosta, průvodu se účastnila spousta pozvaných hostů (okresní inspektor, okresní hejtman a mnoho jiných). Oficiální část slavnosti proběhla v páté třídě, kde byly proneseny slavnostní projevy. Takto slavnostní otevření nové školní budovy popisuje dobová školní kronika:
„O ½ 3. hodině odpolední po požehnání na náměstí před kostelem seřazen průvod. Napřed školní mládež, za ní duchovenstvo domácí i okolní, pak místní školní rada a učitelstvo s panem c. k. okresním hejtmanem a panem c. k. okresním školním inspektorem, úřednictvo, zastupitelstva obcí, Jednota divadelních ochotníků, Hospodářský spolek, ÚMŠ, hasičské spolky, za nimi následovalo četné obecenstvo.
Pěkný mohutný ten průvod nastoupil pochod za zvuků hudby k nové školní budově, která obklíčena úpravnými zahrádkami, na první pohled budí v mysli na sta vzpomínek, vyluzujíc vlídnou svou úpravou v nitru našem pocity hřejivé, jako ta záplava jarních paprsků slunečních. Po seřazení školních dětí, spolků a obecenstva před budovou školní, stanulo kněžstvo s důstojným panem vikářem Josefem Šonkou v čele a ostatní vzácní hosté na stupních před portálem, kde předstoupila žačka IV. třídy Barbora Antonová, aby oslovila adp. vikáře, který nyní k obřadu svěcení přikročil, případným proslovem. Pro silný vítr, od několika dní již dodržující, nebylo možno řečniti venku před školou, ale ustanovena k tomu (pátá) třída, vyzdobená obrazem Jeho Veličenstva, kdež zbudován oltář, na němž posvěcen kříž. Po tomto úkonu proslovil vikář odp. Josef Šonka slavnostní řeč duchovní, již mimo jiné kladl přítomným rodičům na srdce, jak význam školy pochopovati mají, aby společná práce se školou v ducha pravé víry a křesťanské lásky se dařila. Následovalo svěcení jednotlivých učeben, načež po skončených obřadech proslovil slavnostní řeč pan okresní školní inspektor Jan Faul, po něm se ujal slova pan c. k. okresní hejtman František Bláha. Potom pan předseda místní školní rady odevzdal správci školy tuto novou budovu školní v opatrování. Následovalo čtení došlých přípisů, z nichž na předním místě velice vřelý blahopřejný dopis P.T. pana c. k. okresního hejtmana Václava Pokorného z Hořovic. - Konečně přednesla žačka Marie Benešová poděkování všem vzácným hostům.“
Počet žáků, kteří navštěvovali měčínskou školu, se v průběhu let výrazně měnil, nejvíce žáků sem chodilo ve školním roce 1932/33, a to 174 žáků, nejméně pak po 2. světové válce, jenom 65 žáků (v letech 1945 až 1947).
V roce 1883 učil na škole básník pro děti Josef Kožíšek. Měčínská škola byla jeho prvním působištěm po studiích.
Josef Kožíšek bývá nazýván básníkem dětí. S Měčínem jsou spojeny jeho učitelské začátky, nastoupil tu po studiích v roce 1883, do svého prvního učitelského místa. Později učil ve středočeských Zápech, kde pomohl vybudovat školu a napsal náš první, barevně ilustrovaný slabikář "Poupata", podle kterého se učily číst celé generace dětí. Poprvé byl vydán v roce 1913 a vyučovalo se podle něj ještě po 2. světové válce do roku 1948.
Metoda, kterou Josef Kožíšek prosazoval, se navíc v posledních letech začíná znovu objevovat. Byl přesvědčen, že nejpřirozenější cestou, jak se naučit číst, je poznat nejprve jednotlivá velká tiskací písmena a z nich skládat rovnou slova - nikoli slabiky, jak je obvyklé.
Některé jeho básničky a říkadla znají děti dodnes, např. Polámal se mraveneček nebo Běží liška k Táboru. Josef Kožíšek je také autorem jazykolamu 333 stříbrných stříkaček stříkalo přes 333 stříbrných střech, ten vymyslel pro děti, které potřebovaly nápravu řeči.
Těmito slovy se ve školní kronice loučil s měčínskou školou a jejími žáky:
„Budiž mi dovoleno, abych při odchodu svém vepsati mohl několik slov v tuto knihu. Neznám vhodnějšího místa, kde by učitel, odcházeje ze svého působiště mohl uleviti vzpomínkám a nadějím.
S potěšením pohlížím do minulosti a s radostí počítám ty četné blažené dny, které jsem v milém Měčíně prožil.
Byla to upřímnost obyvatelstva a rodiny pana řídícího, která působila na mne, že vždy možno mi bylo s klidnou myslí vstoupiti mezi žáky a celou duší oddati se svému povolání.
Příchylnost a důvěra žáků otevřely mi nitro jejich, že zahleděti jsem se mohl do čisté duše dětské, přilnouti k ní a zamilovati si nade vše vznešené povolání učitelské.
Nemohu než vroucí díky tuto pronésti panu řídícímu J. Duchkovi, který otcovskou přízní a přátelskou radou byl mně vždy nápomocen v nastoupeném úřadě, jeho drahé rodině, která vřelým přátelstvím nahradila mi rodinný krb, milovaným žákům svým, kteří svou přítulností mě přivedli k přesvědčení, že láska k povolání je nejkrásnější vlastností učitelovou, zdrojem spokojenosti, pochodní na tmavých cestách života, že z lásky k povolání čerpá učitel nejvyšší posilu k práci a z vědomí vykonané povinnosti nejstálejší odměnu.
A neskrývá se v duši mé vroucnější přání, než abych na novém působišti našel opět takové zlaté povahy a nástupce můj zde tutéž spokojenost, aby s chutí a zdárně mohl působiti ve prospěch drahé a upřímné osady zdejší."
V Měčíně, dne 23. února 1883
J. Kožíšek
Podle knihy 80 let nové školy v Měčíně (1994) a článku p. R. Tykala v Měčínských novinách 2/2004.