V únoru se na naší škole uskutečnila beseda o odpadech Tonda Obal na cestách. V návaznosti na tuto besedu dostali žáci 6. ročníku za úkol při slohu napsat zamyšlení, jak se asi cítí obal. Tady jsou některé jejich práce.
Ahoj, já jsem obal od džusu. Teď je uvnitř mě mangový džus. Ale co se stane, až ho vypijí. Budu k ničemu? Nikdo mě už nebude potřebovat a vyhodí mě. Mé myšlenky poslouchal karton od jahodového mléka a zželelo se mu mě. Řekl mi: „ Nepřemýšlej takhle, třeba půjdeš zrecyklovat.“ „Myslíš, že bolí ta recyklace?! „Myslím, že ne, vždyť z tebe bude nová věc, znovu tě využijí a to je dobře nebo ne?“ odpověděl karton s mlékem. Vtom mi kdosi odnesl a už jsme se vůbec neviděli. Karton přemýšlel: „Co se s ním asi stane, půjde zrecyklovat?“ Rozbrečel jsem se: „Nechci být jiný, než jsem!“
Natálie Šindelářová, 6. ročník
Mě by zajímalo, kam mě asi vezou s ostatními obaly. A jéje vidím světlo, já asi umírám. „Ty jsi ale trubka“, odpověděl obal vedle mě, „vždyť jsme v obchodě,“ řekl. Aha tím se všechno vysvětluje. Už druhý den tady ležím a nikdo si mě ještě nekoupil. Za chvíli přišla paní, dala si mě do košíku a někam teď jedeme. Když jsem se probudil, byl jsem někde úplně jinde. Pak přišla holčička, dala mě na sešit a strčila do školní tašky. „Slez ze mě, „ křičí sešit!“ „Nejde to!“ odpověděl jsem. Asi za šest měsíců jsem se o něco roztrhl. „Musím ten obal vyhodit,“ řekla holčička své mamince. Druhý den mě hodili do žlutého kontejneru, kde ležely pet lahve a jiné plastové věci. Další den přijeli popeláři, vysypali kontejner a někam mě zase vezli. Petlahve mi říkaly, že ze mě bude něco jiného. Už se těším, co asi budu.
Nikola Rážová, 6. ročník
Už ležím asi týden se svojí spolubydlící sušenkou ve špajzu. Ale je tady docela zábava. Povídám si se svým nejlepším kamarádem, obalem od čokolády, který nikdo nevyhodil. A pak jsme narazili na takové zvláštní téma. Co se vlastně s námi stane, až nás vyhodí do koše nebo nějaké té popelnice. Oba jsme nevěděli. Měli jsme nápady, třeba že nás někde rozdrtí nebo budeme mít nového majitele. A pak ten den přišel. Vzala si mě i moji spolubydlící a sedla si s námi na gauč. A málem jsem omdlel! Ona snědla mojí spolubydlící sušenku. A začal jsem přemýšlet, co bude se mnou. Po několika minutách mě vzala do ruky a odcházela zpátky do špajzu. Radoval jsem se, že půjdu zpátky ke svým kamarádům. Sice bez mojí bývalé spolubydlící, ale budu u kamarádů! Ale ona mě hodila do nějakého pytle, kde bylo spoustu dalších kamarádů, kteří před pár dny zmizeli. Tak jsem si oddychl, že tam nejsem sám, ale kamarádi byli nějak skleslí. Tak jsem se jich zeptal: „Co vám je, vypadáte, jako kdybyste šli na pohřeb.“ Řekli mi: „Ty nevíš, co se nám stane?“ Já jsem netušil a kamarádi mi vyprávěli, co se s námi stane. Za pár dnů nás odnesli, tak jak kamarádi říkali do velké žluté popelnice. Jsem zvědavý, co bude dál.
Tereza Duchková, 6. ročník
Jsem obal od pití, říkají mi petka. Opatrovala jsem limonádu jménem Fanta, než jí ze mě vypili. A představte si, co mi pak udělali. Hodili mi na zem, sundali mi víčko a normálně mě rozšlapali. Byla jsem celá placatá. Ani to víčko mi nevrátili. Prý je střádají, ale vůbec nevím na co. A to není všechno, pak mě hodili do pytle s ostatními zmačkanými a nevonícími lahvemi. Když byl pytel plný, vyhodila nás do velkého žlutého kontejneru. Byl to pro mě šok, vůbec se mi tam nelíbilo, všichni se na mě mačkali a vůbec nevoněli. Hlavně ta láhev od piva a ta se zkyslým mlékem. Upadla jsem do mdlob. Vůbec nevím, co se se mnou dělo. Probudila jsem se až na čerstvém vzduchu. Byla jsem měkká a barevná. No je ze mě krásná mikina. Hurá, nedopadla jsem tak špatně.
Šárka Gumanová, 6. ročník